Kybernomád



Víte, že i sídliště mají svoje kybernomády? Krátká freestyle cyberpunková povídka podle skutečnosti. Stačí zavřít oči a věřit, že to tak je.


Je teplá letní noc a já stojím uprostřed parku, ten park ale není vidět. Všude je tma. Jen horizont září. Celý jsem obtočený sídlištěm. Některá okna blikají luminoforovou září, jiná sálají teplým světlem žárovek. Fajn. Tady to udělám. Vytáhnu dva masivní elektroakustické měniče spojené ergonomickým mostem a připojím si je na mozek. Ještě trochu přitlačím, aby bylo spojení dokonalé. Dopiju a zmačkanou PET láhev hodím do koše. Chvíli hledám v hlavě svoje pocity, abych si je zapamatoval. Dnes naposledy. Příště znovu.

Sednu si na lavičku a pozoruji tmu. Tma je tak černá, že se do ní promítají moje myšlenky. Nachvíli se vrátím na břeh vnímání, abych si konečně pustil hudbu. Všechno plyne kolem, myšlenky se mihnou kolem stejně jako běžec, který proletěl kolem mne. Podle mých dřívějších zkušeností to byl dnes poslední noční sportovec, ale na to už nemyslím. Elektronická hudba si začíná pomalu podrobovat moji mysl. Nyní vidím vše jasně. PsyTrance i nalámané rytmy se vzájemně doplňují a já už zase stojím na nohách. Park i sídliště se nějak mimovýznamově podobají vesmíru. Jdu do tmy. Zavřu oči a hledám novou vizi když se nořím hluboko do svojí psychiky. Znovu je otevřu, ale realita ztratila význam. Koukám se přímo skrz reálný svět, který se odráží na hladině vesmíru.

Jdu dál parkem až na jeho okraj, kde potkám sídliště. Jdu nahoru po betonových schodech, ale ještě předtím mi černá kočka stojící na jejich vrcholu dá ránu proudem. Nedá. Nebyl to proud, to jsem se jen na zlomek vteřiny vrátil do reality. Jsem zpátky za realitou. Teď už zas koukáme skrz sebe. Napadlo mě, že možná i já jsem ta kočka i ten vesmír. Všechno v jednom kompaktním celku. Ani jeden z nás se nehýbá. Nemusí se hýbat. Přijdu ke kočce, která si mne nevšímá i přes lehkou nejistotu. Nedokáže říct kdo jsem já, stejně jako já nevím, kdo se skrývá za jejíma zeleně zářícíma očima. I tak něco tuším. Na konci schodiště pokračuji dál.

Jsem psychopat a proto jsem volný. Hledám toho blázna ve studně vlastní duše a nabízím mu pomocnou ruku. Vytahuji ho ven. Chci ho mít tady a teď. Uvědomuji si svojí schizofrenii a snažím se jí posílit, jsem někdo jiný někde jinde a chci aby mne to odneslo ještě dál. Začínám být paranoidní, ale nemám z ničeho strach. Nic totiž neexistuje. Každý člověk ve vesmíru, každá věc i každá entita existují jen v mojí mysli, můžu je popřít, podpořit, změnit. Na protějším chodníku jdou nějaký lidi a pořád se smějou. Smějou se mě? Mám totiž pocit, že mi čtou myšlenky. Možná se taky smějou na mě, protože já se na ně taky směju, zámávám a pozdravím je. Kontakt s realitou mě zas na chvíli rozhodí, ale jak o tom přemýšlím, jsem už skoro zpět. Hraju symfonii světa a svět je mým hudebním nástrojem. Na jednu stranu výdobytky komunistického urbanismu, na druhou stranu prostor pro fantazii. Sametově černé plátno čekající na bílou barvu.

Jdu dál skrz nekonečné sídliště, ohýbám si ulice v prostoru tak, aby vedly kam se potřebuju dostat. Chci jít hluboko do svojí hlavy, dráždit neurony, jejich synapse. Vznáším se těsně nad asfaltem ulice. Proplouvám městskou pouští jako kyber-nomád.

Cítím šamany minulosti i budoucnosti, tok informací skrz čas se střetává v jednom bodě v mojí mysli, v mém srdci. Tam, kde všechno končí, začíná i plyne. Vidím město z budoucnosti. Je všude kolem mě. Lidé cestují rychlostí světla po datové dálnici, která vede všude kolem mě. Nevidím je, jen cítím. Přemýšlím co asi dělají. Nakupují? Prostě SSDD. Říkám si nejdříve. Možná žijí v nějakých směšně malých buňkách těch budov okolo. Jsou tak velké, že ani nedoklédnu ke střeše. Možná se hádají, zápasí, milují se. Nic se nezmění. Je to jedno, lidstvo může zmizet, ale za nepředstavitelně dlouhou dobu se zase objeví. V absolutním vyjádření je celý vesmír naprosto jednoduchý.

Po dlouhé době zase začínám přemýšlet o lidech, které potkávám. Všechny vnitřnosti se mi kroutí. Moje tělo se snaží uvařit samo sebe jak se vracím do reality. Je to jak nějakej dojezd. Vyrovnání tlaku na palubě. V tom momentě není horší bolest než vidět svět kolem sebe. Stačí jedna titulní strana novin a cítím jak mi praská lebka. Už zase stojím bezbraný na poušti mezi lidmi co sami prohráli boj se sebou. Jdu si lehnout, chci zapomenout na to co se děje kolem.


Update: Před nějakou dobou jsem narazil na zajímavý odstavec v knize Victora Sancheze, který si tímto dovoluji zde citovat (nechci kvůli němu vytvářet nový článek a myslím, že sem patří):

Obava a archaické odmítání tmy je předsudek, kterého se můžeme zbavit, neboť stejně tak jako existuje noc a den, světlo a tma ve světě kolem nás, i my v sobě neseme ontologickou proměnlivost, tudíž přijmeme-li tmu jako přirozený stav, můžeme se jí přizpůsobit tím, že přejdeme do našeho “temného bytí”, které, nutno zdůraznit, nemá zhola nic společného s nesmyslným spojováním temnoty se zlem.

Je třeba mít na paměti, že nejsou-li předměty kolem nás vidět, neznamená to, že zmizí, nýbrž se změní v to, čím jsou ve tmě. A toto je nesmírně důležitý bod: svět, ani my, nejsme ve tmě stejní. Čaroděj si to uvědomuje, a proto má pro něj tma zvláštní význam. Ví, že v temnotě se oslabí přirozený popis světa a jeho tok v obvyklém vnímání, a že přirozená proměna světa za tmy i jeho vlastní proměna ve svou temnou bytost velice usnadňují pronikání do jiné reality.

(Victor Sanchez – Učení Dona Carlose)




Líbí se vám článek? Chcete se o něj podělit? Přidejte ho! (volba topclanky.cz nevyžaduje registraci)

3 Responses to “Kybernomád”

  1. cybervlk Says:

    Zdravím kybernomáda a přeju další dlouhé cesty na kyberprocházce….

  2. Harvie Says:

    cybervlk: hehe tak si rikam, ze si tvy stranky pridam do odkazu a koukam, ze uz tam sou ;o)

  3. AI Says:

    kyberkultura jinak ;)

Leave a Reply